V úterý odpoledne jsem zaťukala na krásný dřevěný domek, kolem kterého byla dokola zahrádka s bylinkami, zeleninou, ovocnými stromky a květinami. Nádhera! Otevřel mi sympatický Petr. Následovala jsem ho směrem za dům, kde byl na první pohled velký dřevěný karavan obalený slámou. Seznámil mě s mým „novým domovem“ na 3 noci a chvíli jsme si povídali. Hned u vchodových dveří byl suchý pilinový záchod a vedle keramická mísa na malou potřebu, umyvadlo a sprchový kout. Vše bylo pěkně po ruce. Prošlo se malinkou chodbičkou, kde bylo topení, postel, polička a křeslo. Vevnitř to bylo opravdu malinké, i když zvenku se to zdálo větší. Domluvili jsme se, že si dám po celou dobu pobytu půst, bude zamnou chodit 1x denně navečer a kdybych chtěla, můžu kdykoliv terapii ukončit dříve, nebo vyjít ven i během pobytu. Vše je jenom na mě. Ještě jsme se s Petrem shodli, že za mnou přijde až následující den. Trochu se mi tak jeho příchod natáhnul.
Vybalila jsem si věci, ještě jednou prošla mé nové bydlení, převlékla se a zhasla lampičku. Můj pobyt ve tmě začal! Začala jsem meditací. U ní jsem se ihned rozplakala. Nijak často nebrečím, proto mě to docela překvapilo. Asi to bylo za potřebí. Chvilku jsem se protahovala, cvičila na záda, pár cviků z jógy a zase meditace. Potom jsem ležela na posteli a probírala svůj život od začátku dětství až do nynějška. Přišlo mě uvědomění, že jsem nikdy takto nebyla sama se svýma myšlenkami a pocity. Je to super se zastavit, zklidnit se, vybrečet, udělat si takovou „inventuru“ nebo meeting sám se sebou. Člověk proto nemusí jít nutně do tmy, ale stačí si najít nějaké krásné místo, kde je jenom on sám, zamyslet se nad svými pocity, skutky, přijít na řešení a uvědomit si chyby.
Před usnutím jsem měla mírné bolesti v podbřišku a pak usnul. Objevil se živý sen jak mě někdo nebo něco „požírá“, chytala jsem křeče do celého tělo jakoby šoky a nešlo z toho ven. Zkoušela jsem se doplazit z postele ke dveřím, abych zavolala na Petra, ale v tom jsem se vzbudila s výkřikem a zpocená snad všude. Bylo to šílené. Jen nevím, zda se ty křeče děly doopravdy, nebo to byl jen sen. Chvilku jsem to rozdýchávala, ale po probuzení jsem špatné pocity neměla. Pak jsem zase usnula a spánek byl nepřerušovaný a moc dobrý. Když člověk nemá pojem o čase, netuším, kdy jsem se mohla vzbudit, možná až na druhý den. Protáhla jsem celé tělo a bylo mi fajn.
Další den mi nebylo moc dobře, dokonce jsem měla i průjem. Zvláštní, že člověk pouze o vodě létá na toaletu. Myslím, že jsem se pročišťovala úplně celá. Pobolívalo mě břicho a trochu i hlava. Zkoušela jsem bolesti rozdýchávat a zklidňovat celé tělo. Docela mi to šlo. Usnula jsem s mým ochranným kamínkem a po celou dobu spánku se pevně tiskl v mé dlani. Najednou ke mně promluvil hlas, který říkal „Petr jde za tebou. „V ten moment jsem se vzbudila a Petr opravdu klepal na dveře. Jaká náhodička! Před terapií jsem si říkala, kdoví jestli s ním budu chtít mluvit, ale teď jsem se na něj těšila a vykládala si s ním velice ráda. Poradil mi ať zkusím toho „bubáka“ zastavit a promluvit si s ním. Přece jenom je to můj sen, jsem to já. Petr byl skvělý průvodce, pěkně se s ním povídalo o všem. Tak jsem začala novou meditační metodu, kterou mě poradil Petr. Uvolnit celé tělo a začít dýchat zhluboka a při výdechu počítat, začínat odzadu číslem 50. Asi u čísla 20 jsem usnula, ale spánek byl super. Zdálo se mi o Kubovi a rodině v Mutěnicích.
Další pokus jsem zvládla úspěšně a po celém těle mě mrazilo. Vlastně celou dobu při meditacích během terapie mě mrazilo a mravenčilo v těle. V té tmě se mě před očima zjevilo na chvíli zelené světýlko, potom bílé půlměsíčky, které se ztrácely, a nakonec ke mně přišli jakoby motýlci, kteří neustále kmitali křídýlkama a až po celou dobu pobytu byli se mnou. S otevřenýma očima i se zavřenýma. Něco mě vybízelo, abych nakreslila, co vidím. Já takový anti talent na kreslení, ale to, co jsem viděla, jsem prostě nakreslila. A opravdu sama jsem se pak na světle divila. Nikdy jsem tak krásně nenakreslila motýla, asi začnu ve tmě s uměním. Taky jsem si pořád zpívala písničky od Tomáše Kluse. Začala jsem mít i hlad. A to teprve začalo něco! Netušila jsem, jaké podoby může mít hlad. Nevěděla jsem jaký je pocit mít absťák, ale po tomto zážitku to asi vím. Moje myšlenky směřovaly jenom na jídlo a pořád dokola jenom jídlo. Zkoušela jsem meditovat, abych uklidnila mysl, nešlo to. Cvičit se mi nechtělo, ani jsem moc nepila, jak sem byla líná se odvalit na záchod. Z toho mě nabíhaly myšlenky na konflikty, negativní myšlenky, hádky, které jsem zažila atd. Všechno špatně. Dokonce jsem si okousala dva nehty na rukou a modlila se ať Petr přijde. A on opravdu v ten moment zase přišel!
Petr se mě opět ptal na prožitky a viděl ve tmě nějaké hezké živé obrázky. Já je neviděla. Opět po pěkném povídání mě přece jenom donesl mé vyřčené vysněné jídlo – žitný chléb s máslem, pažitkou a rajčaty. K tomu mě přidal ještě papriku a broskev. A to ti byla taková neskutečná dobrota! Nikdy jsem s takovou chutí nejedla. A ta vůně, hotová slast! Nakonec mi popřál dobrou a poslední noc. Poradil mi udělat večerní rituál, který se úplně vybízel k poslední noci.
Poslední noc – Už jsem se začínala těšit na ráno. Petr mě upozorňoval, že budu taková pomatená, budu jinak vnímat věci kolem a ať si dám aspoň 2 hodiny na rozkoukání než pojedu domů. Celá natěšená jsem nemohla usnout. Bylo to nekonečné, táhlo se to. Udělala jsem si krásný večerní rituál, poděkovala jsem všemu v co věřím, pomodlila se a opět mě to dojalo. Měla jsem tam takovou citlivou atmosféru. Když jsem usnula, tak to teda stálo za to. Zdál se mi sen v době 2.světové války, kde jsem jako voják bojovala, a nakonec mě zastřelili jako poslední v řadě. V ten moment jsem se vzbudila a naskakovali mě myšlenky na filmy o válce jako Pianista, Habrmannův mlýn atd. Nešlo to moc zastavit. Nebylo to vůbec příjemné. Ještě jsem usnula podruhé, a to se mi zdálo o bývalém příteli. Měli jsme spolu hezké bydlení a děti, ale celou dobu mě znásilňoval a týral psychicky. Když mě chtěl jeden večer znovu znásilnit, nevydržela jsem to a řekla mu, že se chci rozvést. On se začal hrozně rozčilovat, šílet, plakat. Já zalezená v koutě, že mě zase něco udělá a on se sbalil a prostě odešel.
Tak to byly moje poslední sny ve tmě.
Kolem 5 hodiny ranní jsem celá natěšená otevřela první dveře, poté černý závěs, a ještě jedny poslední dveře. Pomaloučku jsem se začínala rozkoukávat, už bylo světlo a sluníčko se začínalo drát na oblohu. Točil se mi celý svět. Musela jsem si sednout a pomalým krůčkem jít na zahradu. Všechno bylo najednou tak nádherné. Louky, stromy, květiny, ranní rosa. Obdivovala jsem všechnu tu krásu jako někdo, kdo vstoupil na Zem z jiné planety. Nevím, zda bych se všemu tak divila, kdybych terapií tmou neprošla, ale to nebylo až tak podstatné. Přehodila jsem před sebe deku a šla jsem se projít lesem až ke zřícenině hradu Trmačov. Celá příroda se probouzela do nádherného rána. Sluníčko hřálo do obličeje, ptáčci zpívali, malé káně letělo někam do neznáma a polem se proháněli zajíci. Hned vedle Petrova domu byla malá kaplička se zvoničkou. Posnídala jsem ten výborný chleba s pažitkou, který mi zbyl, pozorovala a rozjímala tu nádheru kolem.
Zvonička zazvonila a tím se všechno začalo měnit.