I když to lidi i v našich končinách často táhlo kamsi do dálek, za obzor, ne vždy mohlo být takové volání dálek vyslyšeno. A to proto, že se v posledním plus mínus století možnosti cestování vyvíjely různě, a ne vždy z pohledu lidí ideálně. Byly tu tak časy, kdy mohl vyrazit dejme tomu na vandr nebo do světa na zkušenou kdokoliv, koho to jenom napadlo, jsou tu doby, kdy už cestujeme pomalu tak, jak se nám jenom zlíbí a kam se nám zlíbí, pokud na to máme pochopitelně peníze, a byly tu i doby, kdy se třeba raději ani necestovalo, protože země, do nichž se cestovat dalo, nestály za to, a země, jež stály za to, byly za pro leckoho nepřekonatelnou železnou oponou.
Lidé, kteří tu doposud žijí mezi námi, tak často třeba doposud pamatují trvanlivý salám, konzervy a polévky v sáčku, které jsme si od nás nejednou brávali na dovolenou, a to jenom proto, abychom ušetřili nějakou tu nedostatkovou západní měnu, případně které si s sebou brávali našinci na cestu do ‚země sovětů‘, aby tam měli vůbec něco normálního k jídlu.
Ještě více je pak mezi námi těch, kteří pamatují doby, kdy už se mohlo (byť teprve krátce) cestovat i do dříve soudruhy zapovězených zemí. A vzpomínky na tuto dobu bývají docela rozporuplné, protože jsme sice na jednu stranu měli možnost zažít třeba i to dříve nedostupné a nepoznané, jenže na druhou stranu jsme byli na západ od našich hranic pověstní chudí příbuzní, které navíc často provázely nápisy typu ‚Češi, nekraďte‘ za sklem výloh obchodů.
A tak je dobré, že jsou ty doby za námi. Že už nám dnes nikdo cestování nezakazuje a současně máme možnost si na něj vydělat a cítit se tak i v cizině důstojně. Pochopitelně pokud jsme ochotni se takto důstojně chovat.
Dnes už tedy máme stejné možnosti jako všichni ti, jimž jsme za minula záviděli. A je jenom na nás, zda je využijeme. Pokud totiž ano, jsme už dnes i my těmi, jimž lidé v celé řadě jiných států závidí. Jako my kdysi zápaďákům, mohoucím cestovat, kam se jim jenom zlíbilo.